Co se v té Bibli vůbec píše ?

Taky patříte mezi ty, kteří bezpodmínečně věří v Boha a přitom nikdy nečetli Bibli? O zázraky a fantastické příběhy v Bibli není nouze, ale jsou tam i mnoho zvláštnosti a na některé z nich chci poukázat.

Obsah bible není historický, ale nábožensky poučný. Bohosloví líčí boha jako všemohoucího a vševědoucího. Z jakéhosi důvodu stvořil lidi slabé a náchylné k hříchu. Ačkoliv věděl, že to špatně skončí, usadil spolu s nimi v ráji hada - provokatéra. Nelze pochopit smysl zákazu jíst jablka z určitého stromu a smysl toho strašlivého hněvu, který v bohu vyvolalo porušení tohoto zákazu.

Po vyhnání Adama s Evou ze zahrady Eden se první lidé začali rozmnožovat.

               Kain zabil Ábela a byl vyhnán, lidé se zkazili, že to nebylo k vydržení a bůh uznal stvoření člověka za hrubou chybu a litoval toho. Rozhodl se udělat potopu a utopit všechno živé na zemi kromě Noema, ačkoliv bible nepopisuje žádné jeho činy, které by dosvědčovali jeho bohabojnost.

               Po potopě učinil bůh s Noemem smlouvu a na znamení postavil na obloze duhu. Potom lidé postavili Babylon, čímž Boha zase nahněvali, a tak učinil další smlouvu s praotcem Abrahámem. Jeho potomstvo mělo být budoucím židovským národem. Přitom vše co je o něm napsané v bibli, nic nesvědčí o tom, že by to byl národ v něčem lepší, než jiné národy. Lidé dále hřešili. Obyvatelé Sodomy a Gomory se oddávali ohavné neřesti pederastie a Bůh je vyhubil s výjimkou Lota a jeho dcer a to na žádost strýce Abraháma. Lot přitom nebyl bohabojný, v opilosti obcoval se svými dcerami a oni od něho otěhotněli.

Abrahám se stal praotcem židovského národa a Bůh dál protěžoval jeho potomky, zvláště Jakuba. Ten s boží pomocí a pomocí své matky oklamal svého otce a připravil svého bratra Ezauva o právo prvorozenství a o požehnání svého otce Izáka ve jménu božím, které mu mělo zajistit podmanění země a národů.

Dvanáct synů Jakubových se stává zakladateli dvanácti pokolení izraelských (dvanácti kmenů). Po dlouhé řadě příhod se všech dvanáct pokolení ocitá v egyptském otroctví.

Druhá Mojžíšova kniha "Exodus" vypráví o odchodu Židů z egyptského zajetí. Mojžíš, jako boží zmocněnec vedl židovský národ a prostřednictvím jeho bůh uzavřel hlavní smlouvu s Židy. Mojžíšovi Bůh přikázal, aby žádal na egyptském faraonovi propuštění Židů ze zajetí, přitom sám Bůh z nepochopitelných důvodů zatvrdil srdce faraonovo tak, aby nadále trval na svém rozhodnutí neustoupit, takže i přes četné boží pohromy, které měli katastrofální následky pro egyptský národ, odmítal propustit izraelský lid z otroctví.

                   Po vysvobození židů jich Mojžíš vedl do země zaslíbené. Potom, když přešli přes řeku Jordán do země Kanaán (dnešní Izrael), bůh odevzdal podle smlouvy židům nejenom zemi "zaslíbenou", ale i veškerý majetek jejích obyvatel, které o všechno oloupil. Podobná událost se v historii opakovala ještě jednou a to v roce 1948, když se židovský lid po tisíci devíti stech letech navrátil z diaspory do země, na kterou si činili nárok z titulu božího, čímž násilně vytlačili domorodé obyvatelstvo, t. č. Palestince, do území o rozloze čtvrtiny jeho původní plochy. Nepokoje v tomto území trvají nepřetržitě již několik desetiletí.

                  V knize Levitus jsou vypsány odměny i tresty, které slibuje bůh Židům za dodržování nebo porušování smlouvy."Jestliže v ustanoveních mých choditi budete a přikázání mých ostříhajíce, budete je činiti ..... následují nejštědřejší sliby nejrůznějších životních výhod. "Pakliže nebudete mne poslouchati, a nebudete činiti všech přikázání těchto“… potom budou potrestáni.

     Jiné národy mají osud ve vlastních rukou a záleží jen na nich, jak si ony samy dovedou zařídit vhodné životní podmínky, ale židovskému národu však postačí pouze poslouchat svého boha a Bůh sám již pro svůj národ vše udělá. Toto výjimečné postavení Židů není v Bibli ničím vysvětleno ani zdůvodněno, ale celý výklad je podřízen právě této výchozí zásadě.

 Je to však lid bezcitný, zarputilý a plný hříchů. Snadno nachází záminku ke vzpouře proti svému bohu. Snadno přecházeli (smilnili) k jiným bohům, kterým se klaněli, uzavírali sňatky s ženami jiných národů a hledali záminky ke vzpourám.

                               3 zvláštní události o božím vykonávání “spravedlnosti“

 1. Juda měl syna Era a Onana. Er si vzal manželku, ta se jmenovala Tamar, ale prvorozený Er se v Jehovových očích prokázal jako špatný, Jehova ho tudíž usmrtil. Vzhledem k tomu řekl Juda Onanovi, aby měl poměr s manželkou svého bratra a uzavřel s ní švagrovské manželství a vzbudil svému bratrovi potomstvo. Onan věděl, že mu potomstvo nebude patřit a když měl přece poměr s manželkou svého bratra, vyplýtval své semeno na zem, aby nedal potomstvo svému bratrovi. A co udělal, bylo v Jehovových očích špatné, rovněž ho tedy Bůh usmrtil.Podle božího přikázání měla vdova po jeho bratrovi před očima starších mužů zout mu z nohy sandál a plivnout mu do obličeje, viz 5. Mojžíšova 25:9, takový je trest za odmítnutí uzavření švagrovského manželství podle Bible.

2. A stalo se, že David vstal z lůžka, procházel se po střeše a zahlédl ženu, jak se koupe a ta žena byla velmi vzhledná. Zjistil o ní, že je to žena Hetity-Urijáše, přesto David poslal posly, aby jí přinesli. Vešla k němu do domu a on s ní ležel. A ta žena otěhotněla. Potom David nechal zabít Urijáše a pojal za manželku jeho ženu.

3. Když izraelští synové při putování do země zaslíbené našli jednou v pustině muže, který v sabatní den sbírá kusy dřeva, přivedli ho k Mojžíšovi a celému shromáždění. Protože nebylo zřetelně stanoveno, co by se mu mělo udělat, dali muže do vazby. Časem řekl Jehova Mojžíšovi: „Ten muž by měl být zcela jistě usmrcen. Celé shromáždění ho vně tábora uhází kameny" Celé shromáždění ho tedy vyvedlo ven z tábora a házelo po něm kameny, takže zemřel, právě jak Jehova přikázal Mojžíšovi, viz 4. Mojžíšova 15:35-36 .

           To co David udělal, bylo v Jehovových očích špatné, ale z nějakého důvodů ho neusmrtil, přestože porušil několik z nejhlavnějších božích přikázání.  Onana usmrtil za nevážný čin a jeho bratra Era pouze proto, že se jevil jako špatný. Naopak za Davidův hřích Jehova usmrtil jeho novorozené dítě, které za nic nemohlo. Přitom sám bůh kázal o tom, že otcové by neměli být usmrceni kvůli dětem a děti by neměly být usmrceny kvůli otcům. Každý by měl být usmrcen za svůj vlastní hřích, viz 5. Mojžíšova 24:16. Nakonec byl z příkazu božího ukamenovaný člověk za porušení zcela malicherného zákazu, kvůli sběru dřeva.

Jelikož nikde v Bibli nejsou vysvětleny důvody takto rozdílného trestání, je vhodné položit si otázku, jestli laskavý a milující Bůh jedná spravedlivě a každému odměřuje stejným metrem. Za zmínku jistě stojí mj. ještě jedna událost kolem Davida, a to sčítání izraelského lidu, které on sám přikázal. Podle Boha to byl velký hřích, který v něm vyvolal velký hněv, ale opět ze záhadných důvodů padnul trest na jiné lidi, kteří za nic nemohli, a to v podobě morové rány trvající tři dny, při které přišlo o život na sedmdesát tisíc lidí. Zdá se, že koho si Bůh oblíbí, ten může udělat cokoliv a vždy to bude v pořádku.

     Historická nemožnost v Bibli

 Na tom místě knihy Paralipomenon, kde se mluví o dobách krále Davida, se v hebrejském originále Bible píše, že Židé přinášeli na zbudování chrámu dariky. Tato perská mince byla dána do oběhu králem Dariem, podle něhož dostala také své jméno. Darius však žil téměř o půl tisíciletí později než David, nemohly tedy za Davida ještě žádné dariky být. To je jen jeden příklad z mnoha rozporů, kterých je v Bibli několik.

               Proroctví

 Matouš 24:34 "tato generace rozhodně nepomine, dokud se to všechno nestane" (píše o apokalypse). To znamená, že konec světa nastane za života jednoho lidského pokolení, jinými slovy, mělo k němu dojít již před tisícidevítisty lety. Svět však existuje dodnes. Hlavní proroctví bible se nesplnilo.

       Přírodověda a Bible

 V evangeliích se vypravuje, že "když Krista ukřižovali, bylo okolo hodiny šesté. I stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. I zatmělo se slunce a opona chrámová roztrhla se napoly". (Lukáš 23:44) V evangeliu Matoušově se k tomu dodává, že "země se třásla a skále se pukalo, hrobové se otvírali a mnohé těla zesnulých svatých vstala. A po vzkříšení jeho přišli do svatého města a ukázali se mnohým".

Takové mimořádné události nemohly zůstat nezpozorovány. Sluneční zatmění najednou na celé zemi a k tomu ještě na tři hodiny nikdy nenastalo a ani nastat nemohlo. Došlo-li k tomu zázrakem, jak se potom mohlo stát, že je nikdo nezpozoroval ani v Římě, ani v Řecku, ani v Egyptě, kde v té době již byly přírodní jevy pravidelně pozorovány a kde učení přírodovědci pravidelně popisovali všechny víceméně pozoruhodné úkazy? V literatuře té doby není o něm ani řádku, ačkoliv takový starověký učenec jako Plinius starší, který žil právě v této době, zanechal ve své "Přirozené historii" podrobný popis všeho, co zpozoroval. Pro zprávu o zemětřesení v tento den nenajdeme nikde žádné potvrzení. Vypadá to, že tyto podivuhodné zázraky, které se děly v měřítku celé zeměkoule, viděli jenom autoři evangelií, ale všechno ostatní lidstvo bylo slepé a hluché.

Co je důvodem víry lidí v Boha? O tuto otázku jsem se začal také zajímat. Proč lidi věří v Boha a jak k té víře dospěli? Z tradice, kterou zdědili? Nebo k tomu došli sami spontánně? Katolíci říkají, že víra je dar od Boha. Jedná se totiž o víru, která je bezpodmínečná, víru, které ustupuje veškerá logika a zdravý selský rozum. Většina věřících lidí májí nedostatečné znalosti o náboženství . Všří že Bůh existuje, nic víc je nezajímá. Dokonce mnozí nečetli Bibli, knihu, která je základem bohosloví. To mně podnítilo zajímat se o Bibli podrobněji. Tak jsem začal tuto knihu číst a zajímat se o její věrohodnost. Uvědomil jsem si , že pokud člověk věří v Boha, měl by věřit i na zázraky. Jak jinak by mohl uvěřit třeba příběhu o Jonášovi, kterého spolkla velryba a po třech dnech, když Bůh velrybě nařídil, aby Jonáše vyplivla na břeh, žil dál bez jakékoli újmy na zdraví?

Poznámka: Článek obsahuje texty z Bible a z knihy O Bibli od autora J.A. Kryveljova